PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Některé nahrávky se postupem let stávají doslova kultovními svatyněmi, které i přestože dnes již nejsou netvrdšími, nejrychlejšími, nejmelodičtějšími výtvory daného žánru, působí na nás stále svým obrovským charismatem, energií, nehasnoucím zápalem i tím, že je na nich každá pasáž doslova samozřejmá, jakoby je v těch dávných dobách snad ani nestvořili lidé, natož pak dvaadvacetiletí kluci. A „Walls Of Jericho“ je přesně takové.
Když se v Hamburku na počátku roku 1984 připojil kytarista Michael Weikath k trojici Hansen, Grosskopf, Swichtenberg, která si do té doby říkala IRON FIST, byl to pro budoucnost speed a power metalové hudby velký okamžik, o čemž samozřejmě v té době ještě nikdo nevěděl. Tehdy vznikli HELLOWEEN. Weikath spolu s Kaiem Hansenem utvořili na několik let nerozbitný skladatelský tandem, který okamžitě počal sypat z rukávu jeden skvělý nápad za druhým. V případě HELLOWEEN se na smlouvu s nějakým agilním vydavatelstvím opravdu nemuselo příliš dlouho čekat, protože právě začínající firma Noise Records, která se v Německu (v pozdních osmdesátých letech) starala o věhlas metalové hudby, vycítila talent této mladé skupiny okamžitě. Po účasti na kompilaci „Death metal“ (spolu s HELLHAMMER, RUNNING WILD a DARK AVENGER), přichází na řadu předkrm v podobě bezejmenného minialba, na kterém je pět skladeb. Dnes je zřejmé, že tyto songy posunuly extrém v oblasti rychlého melodického metalu své doby a zároveň plně korespondovaly se stylem rozuřených pekelných dýní na jejich následném velkém debutu.
Vysokorychlostní tempo, nekompromisní kytarové laufy, trilkující sóla a Hansenův neotesaný krákor, to všechno byly indicie, díky kterým byla norma z počátku desetiletí, zavedená slavnými Brity JUDAS PRIEST, ale také krajany z ACCEPT, rázně svržena a mladí floutci z německého přístavního města zahájili bezstarostný mejdan pod praporcem zvýšené dravosti a „hurá přístupu“. Co na tom, že materiál na minialbu oplýval technickými nebo zvukovými nedostatky? Upřímnost vždycky imponuje. Pravidlo, které platí pro tvůrce v jakékoliv době. Skladby „Starlight“, „Murderer“, „Warrior“, „Victim Of Fate“ a „Cry For Freedom“ se tak brzy staly velmi oblíbenými mezi tehdejší odžískovanou mládeží. Přejděme tedy od předkrmu k hlavnímu chodu.
Mohutné fanfáry z hradeb Jericha, starověkého města vyznačujícího se svou osudovostí, jakoby předznamenaly ten následný blitzkrieg, kdy se do nás bez větších skrupulí čtveřice kudrnatých německých rarachů pustila s takovou vervou, až vedle jejich projevu bledly i ranné příspěvky papírově mnohem tvrdších thrash metalových kapel. Kurážný Kai Hansen svým pěveckým projevem šílence, kterému došly sedativa, vystihl v úvodní mordě „Ride The Sky“ doslova všechno, co je v klasické metalové hudbě nejdůležitější. Nadpozemská rychlost, dravost, agrese, ale i silné melodie a nad tím vším jako meluzína hvízdající zrzounův hlas (dodnes mám za to, že Hansen charizmatičtěji než na „Walls Of Jericho“ již nikdy nepůsobil). Po vygradované prezentaci výše zmíněného přišla zkrátka už jen fascinace. Dost dobře si pamatuji jaký dojem ve mě tahle nahrávka zanechala, když jsem jí slyšel poprvé. Album je doslova přeplněné geniálními nápady, byť nejde o žádné technicky vytříbené věci, vše působí tak samozřejmě, jakoby šlo o nějakým vyšším zákonem dané a platné partitury. Skoro každá zdejší skladba vrcholí chorálem, který ne že dokáže upoutat pozornost, ale rovnou uhranout a nekontrolovatelně strhnout - nejpatrnější je to u „Guardians“, „Metal Invanders“, „Heavy Metal“ nebo u epicky proměnlivé „How Many Tears“ (dodnes je tahle Weikathova věc hrána na koncertech). Každá z těchto skladeb je výsledkem obrovského entuziasmu. Nejagresivnějším songem nahrávky je zřejmě „Phantoms Of Death“, naopak takové „Reptile“ nebo zejména „Gorgar“ upoutají spíše svou podobou jakýchsi zlověstných metalových říkánek či zaklínadel, působících na mě jako jakýsi spirituální odkaz na utajované dědictví Bratří Grimmů, o kterém se nesmí příliš mluvit.
Vůdčí skladatelský tandem Hansen/Weikath již nikdy nepůsobil v riffech takto brutálním dojmem. O bleskurychlé sólové party se pak oba rovnocenně dělili. Marcus Grosskopf už tenkrát potvrzoval svůj neobyčejný talent. Patrné je to zejména v momentech, kdy jeho nástroj občasně probublává skrze neprostupný riffový vál. Ingo byl naopak vždy tím čtvrtým členem vzadu a znamenal sázku na jistotu. „Walls Of Jericho“ nakonec sklidilo obrovský úspěch a vydatně dopomohlo nastartovat horečku, která se posléze okolo kapely HELLOWEEN strhla. Evropské kluby při jejich prvním a zároveň posledním turné, na kterém zpíval Kai Hansen, doslova praskaly ve švech. Nicméně Kai se záhy rozhodl soustředit výhradně na kytarové party (poslední skladbou, kterou u HELLOWEEN nazpíval byl maxisingl „Judas“ vydaný v roce 1986) a přenechal pro další sezóny mikrofon teprve osmnáctiletému mladíčkovi Michaelu Kiskemu, s kterým se na následných dvou albech hamburská časovaná bomba dotknula nebe. Ale o tom až příště…
Speed metalový Starý zákon. Nepřekonatelné album, které ve své době posunulo extrém v heavy metalu. Album, které vládne obrovskou dávkou vnitřního charizmatu a zaujetí pro věc. Mladý Hansen v životní formě.
Kai Hansen
- zpěv, kytara
Michael Weikath
- kytara
Marcus Grosskopf
- baskytara
Ingo Swichtenberg
- bicí
1. Walls Of Jericho
2. Ride The Sky
3. Reptile
4. Guardians
5. Phantom Of Death
6. Metal Invanders
7. Gorgar
8. Heavy Metal
9. How Many Tears
Helloween (2021)
United Alive In Madrid (2019)
My God-Given Right (2015)
Straight Out Of Hell (2013)
7 Sinners (2010)
Unarmed: Best Of 25th Anniversary (2010)
Gambling With The Devil (2007)
Keeper Of The Seven Keys - The Legacy (2005)
Rabbit Don´t Come Easy (2003)
Treasure Chest (Best Of) (2002)
The Dark Ride (2000)
Metal Jukebox (1999)
Better Than Raw (1998)
High Live (1996)
The Time Of The Oath (1996)
Master Of The Rings (1994)
Chameleon (1993)
The Best, The Rest, The Rare (Best Of) (1991)
Pink Bubbles Go Ape (1991)
Live In The U.K. (1989)
Keeper Of The Seven Keys Pt.II (1988)
Keeper Of The Seven Keys Pt.I (1987)
Walls Of Jericho (1986)
Helloween (EP) (1985)
Datum vydání: Pondělí, 18. listopadu 1985
Vydavatel: Noise Records
Stopáž: 40:32
Produkce: Harris Johns
Studio: Musiclab studio, Berlin
Rozbuška pozdější speedmetalové exploze. Velká škoda, že se tomuto skvělému debutu neušil lepší zvukový kabát - kdyby se podařil alespoň takový zvuk, jaký měli při svém startu třeba BLIND GUARDIAN, byla by to nesmrtelná nahrávka, takhle mě to chrastění dnes už moc poslouchat nebaví. Osobně mám album zažité včetně EP (měl jsem nějakou speciální edici, kde byly obě nahrávky společně), takže pro mě nezačíná WOJ fanfárami, ale opileckým vstáváním. Jednoznačně nejlepší písní s Hansenem za mikrofonem shledávám „Victim Of Fate", která je těsně následovaná „Cry For Freedom" a „Metal Invaders". Jak je Hansen (coby zpěvák) pro tyto skladby důležitý dokázala pozdějí předělávka „Victim Of Fate" s Kiskem za mikrofonem, kde sdělení „máma byla kurva a fotr vrah" oznamované jeho medovým hláskem nepůsobilo zrovna dvakrát autenticky. Hodnocení recenzovaného alba je jasné - bez diskuse plnej kotel, v rámci daného stylu nejdůležitější nahrávka.
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.